Po roce pravidelné konzultace s paní Věrkou Pospíšilovou se konečně ve 40 letech cítím vnitřně svobodnější, šťastnější a spontánnější. Okolí mi také dává zpětnou vazbu, že jsem více otevřená lidem, zodpovědnější a radostnější. Jak to vše začalo. Narodila jsem se do rozhádané rodiny, která vychovávala klasicky pomocí trestů a pochval. Když jsem byla hodná holka, která naplňovala očekávání rodičů, nosila dobré známky, učila se, hezky se oblékala a byla ticho mezi lidmi, byla jsem pochválená a milovaná. Když jsem ale projevila jakékoli emoce vzteku, tak jsem byla bita nebo naopak přišel trest v podobě ticha a odmítání komunikace ze strany mámy. Vytvořila jsem si přesvědčení, že lidé jsou nebezpeční, raději jim nevěřit, nikdo mě nemá rád a jsem nemilovaná, pokud tedy nesplňuji standardy poslušné holky. Pocit vnitřní nesvobody a sebenenávisti mě provázel od 7 let. Zavírala jsem se v pokojíku do skříně a emoční bolest snažila překrývat tou fyzickou, škrábat se a kousat se, abych zjistila, kolik bolesti mé tělo ještě snese. Od 18 let jsem mela touhu vypadnout z domova a konečně pocítit vnitřní svobodu. To se i stalo a já odjela na vysokou školu do Prahy. Chvíli jsem se cítila svobodná, bez kontroly rodičů, ale jakmile přišel větší tlak ve škole, tak jsem cítila přítomnost mých rodičů ve své hlavě, kde začaly opět vtíravé myšlenky, že bych měla být dokonalá, abych byla přijatelná pro okolí. Sama sebe jsem neměla ráda, neustále hledala potvrzení hodnoty od okolí, ve vztazích s muži. Ty jsem ale opouštěla dříve, při malém náznaku nepohodlí ve vztahu, jen aby oni neměli příležitost opustit mě a já se opět necítila bez hodnoty. Má neláska k sobě se projevovala i mým vztahem k jídlu, neustále jsem si hlídala, co jím, abych nepřibrala ani kilo. V každé práci jsem se cítila nemilovaná všemi lidmi kolem mne, cítila jsem neustále pocit nebezpečí a nedůvěry k lidem. Stejně tak, jako jsem střídala partnery, tak jsem střídala práce, abych našla konečně ten pocit štěstí. Místo toho ale od 20 let začaly přicházet pocity úzkosti a panické ataky, které se projevovaly převážně tím, že jsem se nemohla nadechnout. Skončila jsem třikrát na denním stacionáři, který mně pomohl vždy pouze na krátkou dobu. Přeskočím teď pár let, které probíhaly stejně - změny práce, partnerů, neustálé hledání jedinečnosti, perfekcionismu a honba za pocitem štěstí, uzavírání se lidem ze strachu z kritiky, antidepresiva. Ve 39 letech opět přišel jeden z pádů, panické ataky, při kterých jsem měla pocit, že nemůžu dýchat, stažený hrudník, strach z fyzického přiblížení k lidem. Pouze cesta do obchodu byl pro mě nadlidský výkon. Tehdy jsem začala chodit na konzultace k Věrce. Měla jsem pocit, že je zde konečně někdo odborný, kdo mi rozumí. Dokázala se naladit na mé tělo a přesně zformulovat, co potřebuji v danou chvíli. Cítila jsem, že to nebyly vyčtené věty z knih, ale pravda, kterou jsem zrovna v daný moment cítila. Učila mě najít důvěru ke svému tělu. Vnímat jeho potřeby, vnímat, co mi chce emocemi říct. Věrka mě učila to, co mně chybělo při mé výchově od mámy jako ženy - neodsuzovat emoce, nepotlačovat je, ale využívat je jako kompas na mé cestě. Pochopila jsem, že žádné knihy vám tak dobře neporadí, kam máte jít, jako váš vnitřní hlas a emoce. Ale do 39 let mně nikdo neřekl, jak najít tento vnitřní hlas a spojit se sama se sebou, až Věrka. Občas jsem měla pocit, jako by mi předávala pradávné znalosti žen, které se v současné společnosti vytratily. Učila mě nedívat se na věci jako na černé a bílé, ale že všechno, co prožívám, je přínosné a je to tak v pořádku a že já jsem v pořádku 🙂 se všemi těmi emocemi vzteku, pláče i smíchu, se všemi těmi držkopády a vzlety, že všechno tady má svůj smysl a můžu se uvolnit, protože je to tak v pořádku. Věrka mně pomáhá odhazovat nánosy přesvědčení, které nám dala výchova a společnost, abych dokázala pod těmi všemi nánosy najít své vlastní hodnoty a touhy mé duše. Věrka vám nedá další iluze za honbou za štěstím, jako to dělá společnost, zbortí vám tyto iluze, abyste mohli být šťastní tady a teď.