Na svět přicházíme nazí. Holí, měkoučcí a totálně zranitelní. Přes tenkou vrstvu holé kůže s námi komunikuje celý okolní svět. Žijeme prostřednictvím spojení s ním. Dotek lidských prstů, paprsky slunce, dešťové kapky, měkká tráva.
Dříve nebo později přiletí včela a bodne nás. Au. Sakra, to jsme nečekali. Oblečeme si raději svetřík, přes ten se žihadlo nedostane. Hurá, docela to funguje. Cítíme teď sice okolní svět o něco míň, ale pořád to docela jde.
Co se s naším cítěním děje dál?
Po čase si zadřeme třísku. Celkem hluboko a pěkně to bolí. Hm. Takže si dáme rukavice, ty nás ochrání lépe. A tak to pokračuje. Každý se zastaví jinde. Někdo až v neprodyšném brnění a kolem srdce zeď.
Je to prima, nic nebolí. Naše masky a jejich vrstvy nás dokonale chrání. Každý máme jinou, podle svých dispozic. Někdo měkký tukový polštář, někdo tvrdou hroší kůži, někdo náhražky života (virtuální realita), někdo žije raději úplně mimo sebe (drogy, alkohol).
Jenže ouha .. můj ochranný obal mě chrání absolutně, to znamená před vším. Nedostane se ke mně zlé, ale ani dobré. Přes brnění mi nikdo neublíží, ale ani nepohladí. Může to zkusit, ale já to stejně neucítím. Rozhodně ne tak silně jako tehdy, když jsem měla nahou a jemnou kůži.
Zpočátku si většina z nás neuvědomuje, jakou smlouvu to se životem vlastně uzavírá:
„Vzdávám se radosti, pokud mi to zaručí, že už znovu nepocítím bolest“.
Ano, můžeme v životě zažít chvíle, kdy nechceme cítit raději vůbec nic. Pro úlevu od utrpení jsme ochotni obětovat vše, naše sny, touhy, vzrušení. No co, přežijeme i bez toho. Aspoň dočasně, řekneme si, protože neznáme pravidla.
Pravidlo 1 - ODPOJENÍ ZNAMENÁ PRÁZDNO
Co se děje při úraze nebo operaci? Zraněná část těla je dočasně „odpojená“ od těla, často znehybněná, aby měla prostor se hojit. Její funkci pak přebírají jiné části těla, někdy okolní tkáně, jindy druhé končetiny. Po zhojení docházíme obvykle na rehabilitaci nebo k fyzioterapeutovi, protože potřebujeme danou část těla znovu zapojit do provozu, do celku.
A úplně stejně to funguje s úplně každou částí našeho těla, psychiky i duše, kterou „odpojíme“, aby to tolik nebolelo. Stejný přístup pak potřebujeme při návratu, zejména když:
- ignorujeme fyzickou či psychickou bolest, případně místo řešení dlouhodobě utlumujeme léky, takže tělu postupně znemožňujeme plně cítit
- dlouhodobě snášíme nepříjemné nebo necitlivé zacházení, vlivem čehož se vnímání otupuje
- necháváme na sebe působit dlouhodobý stres a nadměrnou zátěž
Bolest je ještě dobrý stav, znamená to, že je pořád ještě „živo“. Horší je, když necítíme vůbec nic. Zůstane jen prázdno. To nám paradoxně nějakou dobu vůbec nemusí vadit, protože o tom třeba ani nevíme.
Na těle to můžeme poznat tak, že už nedokážeme prožívat to, co dřív. Například intimní spojení s partnerem už téměř necítíme. Nebolí, ale ani nepřináší nic hezkého.
U psychiky vnímáme pokles pozitivních emocí. Netrápíme se, ale ani se nedovedeme od srdce zasmát. Někde v hloubi duše cítíme, že něco někde chybí. Jen nevíme co.
Pravidlo 2 - NECÍTÍM = ZTRÁCÍM NAVIGACI
To, co chybí, je spojení se sebou samým. Když znecitlivím, ztrácím svou vnitřní GPS. Může být těžší napojit se na intuici, ostrost smyslů může být nižší, bystrost rozhodování slabší a pomalejší. To je hlavní důvod, proč je dobré připustit vlastní zranitelnost a nechtít se tolik vyhnout bolesti a riziku (citového) zranění.
Takže ano, radost může i bolet. Když zůstávám zranitelná, citlivá a otevřená, riskuji zranění. Ale pro plnost napojení na svůj vnitřní zdroj potřebuji toto riziko znovu a znovu podstupovat.
Tělo není vypínač na ON/OFF. Citlivost automaticky sama nenaskočí, často jí potřebujeme pomoct. Potřebujeme stejný přístup jako při rehabilitaci. Věnovat si pravidelnou péči, navracet a rozvíjet citlivost, rozšiřovat pole vnímání.
