„Krucinál, proč odkrajuješ ty konce masa? Já je miluju, zbožňuju křupavé voňavoučké konce pečínky“, křičí nešťastný muž.
„Protože to je náš rodinný recept, vždycky jsme je odřezávali syrové. My je zkrátka nejíme“, odtuší žena a klidně pokračuje ve vaření.
Stejný příběh se opakuje každé dva týdny, dvakrát do měsíce, 5 let.
„Ale proč? Řekni mi proboha proč“, provází pohledem kousky masa letící do koše zoufalý muž.
„Víš, že vlastně nevím?“ zarazí se jedenkrát žena. Jde a vytočí číslo sestry. „Kláro, proč se u nás v rodině vyhazují konce masa, než ho upečeme?“ „Nevím, asi protože připečené maso není zdravé. Zeptej se mámy.“
Druhý telefonát. „Mami, prosím tě, proč my vždycky vyhazujeme konce masa u pečeně?“ „Nepřemýšlela jsem o tom, zlatíčko. Babička to tak dělala a já to od ní převzala.“
Třetí telefonát. „Babi, prosím tě, proč vždycky vyhazujeme konce masa u pečeně?“
LIDUNKO, NEVÍM, PROČ HO VYHAZUJETE VY, ALE JÁ TO DŘÍV DĚLALA PROTO, ŽE JSEM MĚLA MALÝ PEKÁČ A NEVLEZLO SE MI TAM…
Úsměvný příběh? Ano, do jisté míry. A také každodenní realita nás všech. Mnohé zvyky, návyky a přesvědčení, které lidé slepě přebírají jako rodinné tradice, dokáží přežívat v rodech celá staletí. Zpravidla do chvíle, než se do rodiny narodí nějaká „černá ovce“, která do toho začne rýpat. Nebo se tam přižení či přivdá.
A tak se nezlobme na své partnery, děti, přátele, kolegy, sousedy a další „pomocníky“, pokud převrací naše pekáče naruby a nutí nás přemýšlet o tom, JAKÉ věci vlastně děláme a PROČ. Buďme za to rádi a poděkujme jim, i když nás s tím nehorázně štvou. Ono vůbec není na škodu si v hlavě uklízet úplně stejně jako doma.
Úklid domova totiž považujeme za běžnou věc, ale že v hlavě nosíme už 30 let to samé přesvědčení a zapšklý názor, to nám divné nepřijde, protože hromada zahnívajících emocí a myšlenek není na pohled tak zjevná jako hromada tlejícího listí.
