Jak se dělá odpuštění?
Psychologických technik, laických doporučení nebo rituálů, jak někomu odpustit, najdeme napříč internetem celkem dost. A je to vcelku logické – nenávist, křivda, zášť a doživotní uraženost jsou stavy, které našemu zdraví vůbec neprospívají.
Odpuštění je jeden z procesů na škále PŘIJMOUT-PROŽÍT-ODPUSTIT-OPUSTIT, takže pokud se chci nějaké křivdy uvnitř sebe trvale zbavit, obvykle potřebuji projít všechny fáze.
1. fáze PŘIJMOUT
V první fázi potřebuji PŘIJMOUT, že se to vůbec stalo. Že je to fakt a je to součástí mého životního příběhu, na kterém jsem se aktivně podílela.
Vypadá to snadno, ale přijmout svůj díl odpovědnosti nebývá vždy lehké, zejména u věcí, které působí dojmem, že křivda prokazatelně přišla zvenčí. V každém vztahu jsou ale na všechno (minimálně) dva. Ten, kdo koná a ten, kdo konání umožňuje.
A platí to i pro vztahy, kde je nerovnost sil (prenatál-porod-dětství, kombinace silný-slabý, mocný-bezmocný, oběť-pachatel). I v těchto situacích se dá vystopovat (a v terapiích se s tím běžně setkáváme), že „bezbranná“ strana si například špatně vyložila situaci, byla příliš pasivní, nepozorná, nespolupracovala atd.
Jak konkrétně na to?
Věnovat si čas a pozornost. Třeba si stanovím pravidelné „schůzky“ sama se sebou a záměr, co chci řešit. Je to důležité, takže si to zaslouží svůj prostor. Dobré je aktivovat v sobě pokoru – prosba o pomoc, podporu, modlitba, cokoliv, co jsme zvyklí používat. Pokud nepoužíváme nic, je o to důležitější naučit se říct „prosím“ a na závěr práce „děkuji“. I kdyby to mělo být nejdřív jen „do vzduchu“. A pracovat můžu na úrovni hlavy, těla i emocí. Záleží, jak jsem laděná a ideální je zahrnout víc možností.
- můžu na toto téma jen dýchat a všímat si, kde v těle mi to reaguje. Co se děje? Kde v těle se toto téma hromadí?
- můžu na toto téma psát – dopis partnerovi, dopis sama sobě, dopis vládě, dopis Bohu nebo prostě jen svoje pocity, tak jak mi to slina na jazyk přinese
- můžu nakreslit obrázek, vymodelovat nebo vyrobit něco, co vyjadřuje téma, které chci přijmout
- můžu mluvit – k židli, ke stromu, do zdi, k fotografii nebo do zrcadla, říct slovy všechno, co k tomu tématu mám na srdci, co jsem prožila, co mi ublížilo nejvíc, co prožívám teď
- můžu se vyjádřit hlasem i jinak – zahrát/zazpívat tomu písničku nebo se vyřvat na poli
- můžu zatančit nebo se vyjádřit pohybem – od ladného tance až po mlácení do polštáře
- můžu udělat cokoliv, co mně osobně bude dávat smysl
2. fáze PROŽÍT
Rovnice je takováto = čím víc do toho dám, tím víc dostanu.
PRAKTICKÝ PŘÍKLAD
Když sedím způsobně u stolu, píšu už stopadesátý dopis a občas mi ukápne slza, je to určitě bezva, ale je dost možné, že těch dopisů mě ještě čeká hodně.
Když vyběhnu do polí a z plných plic začnu do prostoru řvát něco jako TY HAJZLE JEDEN, JAK JSI MOHL a až si vyřvu hlasivky, zhroutím se do hlíny a zbytek vyjde v pláči, kdy mi vzlyky otřásají celým tělem (případně přecházím do hysterického smíchu a zpátky), je velmi pravděpodobné, že takovéto výstupy mě čekají třeba jen dva a je to.
Prožití se většinou fakt neobejde bez katarze. Přímo úměrně tomu, jak dlouho jsme to v sobě dusili. Je prostě potřeba dovolit prožít to, co jsme předtím nemohli. Nejčastěji hněv, křik, pláč, bušení do polštářů, někdy kašel, když tomu bráníme, někdy smích, někdy hromada sprostých slov. Zažili jsme i prdění a krkání.
3. fáze ODPUSTIT
Pak přichází na řadu odpuštění. Emoční očistu máme za sebou a čeká nás:
- odpustit druhým (že mi to provedli, že to dopustili)
- odpustit sobě (že jsem se do takové situace dostala, že jsem to dopustila)
- poprosit za odpuštění ty druhé (že jsem se tak chovala, že jsem nevěděla)
Tady je užitečné uvědomovat si jedno – každý z nás nese odpovědnost jen za sebe. A každý z nás je součástí své vlastní hry v matrixu. Já nenesu odpovědnost za to, jaké karty drží v ruce můj partner a on nenese odpovědnost za to, s jakými kartami hraju svůj part já.
Proč on si zvolil svůj typ hry? Dělal věci, jak nejlépe uměl. Ale ne lépe, protože lépe to neuměl. Proč jsem si já zvolila zrovna tento typ hry, který přinesl tyto výsledky? Moje odpovědnost, moje odpuštění.
I odpuštění můžou doprovázet silné emoce a je opravdu důležité to všechno dovolit. Není třeba se bát, že bychom v tom uvízli napořád nebo že to znamená, že si zvykneme „moc se v sobě hrabat“. Každá emoce, která přetrvává, je tam jen proto, že nemůže ven. Pokud dostane prostor, nemá proč někde viset.
Emoce, pocity a myšlenky mají stejnou vlastnost – plynou, jsou pomíjivé, nestálé a proměnlivé, nemají tendenci zamrzat, pokud je do „trezoru“ neumístíme sami.
4. fáze OPUSTIT
Jak moc se nám předchozí body povedly? To se ukáže u poslední fáze OPUSTIT = opustit své zranění. Revizí tohoto bodu vždy zjistíme, jak na tom jsme. Při setkání s člověkem či situací už nemáme bouřlivé citové a tělesné reakce. Jasně že si pamatujeme.
Emocionální jizva funguje úplně stejně jako fyzická – když se zahojí, tak nebolí, ale paměť zůstává (třeba ve formě poučení a varovných blikajících majáků). Ale my jsme v klidu a smíření.
Častou iluzí lidí je očekávání, že stačí jednou dvakrát a je to. Pak jsou zklamaní a říkají, že to nefunguje. Jenže když v sobě nosím bolest někdy i desítky let, je blbost myslet si, že se z toho jednou trochu vypláču a je dobře.
Pokud zpracovávám téma z dětství, může to trvat dny a týdny (nebo měsíce) pravidelné práce, než z té cibule oloupu všechny vrstvy.
Všechno má svůj čas a naše tělo a psychika obzvlášť. Instantní doba, kde jsme zvyklí, že zásilková služba přijede s balíčkem do 24 hodin, je mimo realitu. Stačí se podívat do přírody, jak rychle dozrává ovoce na stromech.
Na druhou stranu pokud chci jít rychleji anebo je téma velké sousto (anebo když přesně nevím, co to je, nedovedu to přesně uchopit), je užitečné dovolit sama sobě nechat si pomoct. S dobrým průvodcem se člověk vždy dostane dál než sám se sebou. V horách i v sobě.
